Žehlička pro zápasníka

Pokud se některé ženy zeptáte, jakou domácí práci, ze všeho nejvíc, nesnáší, devadesát procent Vám jistě odpoví, že je to žehlení. Alespoň já neznám nikoho, kdo by se, na tuto činnost, těšil. Patřím mezi ně i já. Co nemusím, to nežehlím.
·        Než jsme mohli strčit jeden konec šnůry do zásuvky, aby nám ten druhý začal hřát, uplynulo hodně vody.
·        První žehličky byly, vlastně, taková hladítka.
·        Používali je staří Vikingové a byly vyrobeny z kostí nebo skla.
–         Pochopitelně bylo to žehlení za studena.
–         Myslím, že to trvalo docela dlouho, než uhladili jeden kousek oděvu.
–         Když si představím hlazení celého košíku (někdy i dvou).
–         To, aby si na to vzal člověk dovolenou.

V Číně přišli na zlepšovák.Používali věc, která byla podobná pánvičce, tu nahřáli ve dřevěném uhlí nebo žhavém písku a mohli žehlit.

První, skutečná žehlička, pochází z patnáctého století a rozhodně bych s ní pracovat nechtěla.
·        Vážila celých osm kilogramů a musela se nahřát na otevřeném ohni.
·        Než se s ní mohlo manipulovat na prádle, musela se ještě očistit.

Od uhlí k zásuvce

Postupem času, žehličky trochu zhubly, a tak už se s nimi dalo lépe manipulovat. Nahřívaly se na plotně, nebo měly samostatnou železnou vložku.
Mohly také fungovat na
–         dřevěné uhlí
–         petrolej
–         líh
–         plyn.

První, elektrické žehličky, spatřily světlo světa, na konci devatenáctého století. Bylo potřeba jim vychytat některé mouchy. Například – přehřívaly se.
·        Proto, roku 1925, dostaly, do své výbavy, regulátor.
·        V polovině dvacátého století někdo přišel na nápad, dát žehličce napařování.

Dnes má, krom zmíněných funkcí, ještě
–         kropení
–         zbavování se vápenných usazenin
–         vypnutí po delší nečinnosti – výhoda pro zapomětlivé.
Jen jednu funkci stále ještě nikdo nevynalezl. Jak to udělat, abych ji nemusela, při žehlení, držet v ruce, zrovna já.